HRA

Osamělý mlýn v pohraničním pásmu. Státní hranice střežená ozbrojenými hlídkami. Dva zkušení převaděči a osm lidí, kteří se vydali na cestu, jejíž výsledek je více než nejistý. Odhodlají se opustit svůj dosavadní život a riskovat vše? Kdo jsou a proč vlastně utíkají? Jaký život si ve svobodném světě vysnili? A co když mají v zádech udavače? Kdo si dnes může být jistý, že jeho soused, kolega v práci či náhodný kolemjdoucí nespolupracuje s agenty StB? Není celá akce už v zárodku odsouzena k nezdaru?

Princip všech totalit je stejný: nedopustit, aby kterákoli z lidských jednotek náležejících státu jednala podle své vlastní vůle. Jak zabránit „nevhodným“ vlivům okolního světa? Uzavřít hranice. A pouštět ven či dovnitř jen ty prověřené, spolupracující, či užitečné jedince. Československá socialistická republika takto omezila práva občanů už po komunistickém převratu roku 1948. Až do roku 1951 však „zelenou“ hranicí pohraničních lesů prošlo téměř 12 tisíc lidí, celých 60 % z těch, kteří se o to pokusili.

Ačkoliv nevytváříme rekonstrukci jednoho reálného případu vázaného na konkrétní osoby, čas a místo, hra důsledně vychází z historických událostí mezi roky 1948 až 1950, tedy před vznikem útvarů Pohraniční stráže. V tomto období bylo příhraniční pásmo sice postupně vysídlovanou oblastí s omezeným přístupem, ale hranici dosud neblokovaly ploty z ostnatých drátů či minová pole a strážní věže. Jde tedy o mozaiku skutečných charakterů s nejrůznějšími motivacemi politickými i ryze soukromými, o jakýsi reprezentativní vzorek těch, kteří se rozhodli překročit hranice do západního světa.

Samotný přechod hranic není jedinou náplní hry. V retrospektivách budou ožívat klíčové události z minulosti, pomocí kterých budou hráči odhalovat i vytvářet motivace svých postav a činit volby, které je nakonec zavedou na cestu, z níž není lehké se vrátit. Základní medailonky charakterů vám představíme v následujících týdnech. Hra překročením hranic nekončí – ať už se plán uprchlíků zdaří, či nikoli.

Ačkoliv rámcový charakter, fakta z osobní historie a základní konflikty jsou předem nastaveny, hráči mohou dilemata, směřování a osud svých postav během hry interpretovat svým vlastním způsobem.

MEDAILONKY POSTAV

Každý hráč ztvární v průběhu hry roli jediné postavy, její kontext se ale může velmi měnit. Například přes vzpomínkové scény se podíváme do její minulosti. Medailonky také nemusejí udávat příliš přesný obraz skutečnosti: jsou to ty nejzákladnější informace, které o sobě jsou členové naší skupiny ochotní říct. Pravda může být – a často bude – výrazně složitější.

Na hru nebudeme dělat žádné složité rozřazování podle hráčských preferencí. V dotazníku si můžete navolit, zda máte o někoho největší zájem nebo vám nějaký příběh vyloženě nesedí, ale podrobné informace dostanete až s kostýmem a rekvizitami na místě. U postav také není žádný zásadní rozdíl v typech činností: všichni budou dosti mluvit, všichni budou společně chystat přechod hranice, všichni budou vzpomínat a všichni se o přechod také pokusí.

Marek Řezáč (32)

Vždy se snažil dělat to, co považoval za správné a čestné. Za první republiky sloužil u policie, během protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. Nyní pracuje jako strážmistr na stanici SNB. S novým režimem ale zásadně nesouhlasí. Založil odbojovou skupinu, která provádí drobné sabotáže, šíří protikomunistické letáky a shromažďuje informace pro americkou špionážní službu. Jenže v posledních týdnech mu začíná hořet půda pod nohami a on se rozhodl i se zbytkem skupiny odejít na Západ a pokračovat v boji proti komunistům v americké armádě.

Hynek Míra (22)

Horká hlava, snílek a dobrodruh. Studoval vysokou školu, ale pak se přes spolužáka seznámil s Markem Řezáčem, jehož zkušenosti z protektorátního odboje i boj proti komunistům na něho udělaly obrovský dojem. Stal se členem Řezáčovy skupiny – tím nejzapálenějším a nejaktivnějším. Několik akcí dokonce podnikl na vlastní pěst. Před měsícem mu trochu ujely nervy a dostal skupinu do problému. Když Řezáč navrhl, že přejdou přes hranice a dají se k Američanům, Míru to nadchlo: konečně se budou moct pořádně angažovat!

Lída Přeučilová (29)

Trochu tajemná žena, která zažila příliš mnoho dilemat. Se svým manželem během nacistické okupace pomáhala parašutistům, bohužel byli nakonec prozrazeni. Její muž byl popraven, Lída věznění přežila. Způsoby, jakými si nový režim po únoru 1948 vyřizoval účty s bývalými výsadkáři a letci RAF, ale Lídu utvrdily v tom, že je nutné zapojit se do nového odboje. Už několik měsíců je součástí skupiny Marka Řezáče, který ji respektuje pro její chladnokrevnost a uvážlivost. A v neposlední řadě jsou také milenci, které spojuje podobný osud i smýšlení.

Marie Ptáčková (30)

Vdávala se z velké lásky, možná spíš okouzlení. Jenže její první manžel Petr Brych odešel hned na začátku války do cizinecké legie a Marii kvůli tomu Němci zavřeli do pracovního tábora. Jedinou oporou jí byl přitom její švagr Václav Brych. Zprávu o tom, že Petr Brych padl, donesl Marii jeho kamarád a kolega z RAF, charismatický fešák Josef Ptáček. Navštěvoval ji poté častěji a nakonec jí nabídl sňatek. Přijala. Po komunistickém puči byl Ptáček uvězněn a odsouzen a Marie se znovu stala terčem šikany státních orgánů. Ptáček ale z vězení po pár měsících uprchl a přešel hranici do Bavorska. Teprve před několika týdny Marii vzkázal, aby za ním odešla na Západ. Souhlasila – moc dobře si pamatuje, jaké to je, být bezbrannou obětí okolností.

Václav Brych (38)

Dědic rodinného statku, vdovec a švagr Marie Brychové, nyní Ptáčkové. Václav byl vždycky zvyklý řešit věci bez ohledu na své osobní štěstí. Vypěstoval si silný pocit zodpovědosti za ty, které má rád. Kvůli svému bratru, letci RAF, strávil tři roky v pracovním táboře a Němci mu zkonfiskovali i veškerý majetek. Statek mu po válce vrátili, ale potom přišel únor 1948 a Václav byl označen za kulaka. Vyhrožují mu, že pokud nevstoupí do JZD, o všechno stejně přijde a čeká ho vězení či odsun z okresu. Václav má pocit, že jeho situace je bezvýchodná a když se mu Marie svěří s tím, že hodlá emigrovat, připojí se k ní – je totiž jedinou blízkou bytostí, která mu zbyla.

 

Noemi Pěntlová (40)

Německá Židovka, která válku přežila jen díky tomu, že se s ní její český manžel nerozvedl a místní německý kněz Günther Wald jí opatřil potvrzení o provedeném křtu. Noemina rodina zahynula v Osvětimi, konec války ji připravil o manžela, dceru i zdraví. Majetek, který jejím rodičům zkonfiskovali Němci, si ponechal nový režim. Noemi nakonec z nouze kývla na spolupráci s převaděčem Kurzem, pro kterého fungovala jako kurýr – předávala informace a kontaktovala osoby, kterým jejich blízcí za hranicemi zaplatili přechod. Zná pár bezpečných tras a i když Kurze nedávno zastřelili pohraničníci, Noemi pokračuje ve své práci spolu s Aloisem Jetelem – a je připravena převést za hranice i ty, kteří nemají peníze na to, aby zaplatili Jetelovi.

Alois Jetel (27)

Vyrůstal v rodině celního úředníka a člena finanční stráže – dětství strávil na Zakarpatsku, mládí v českém pohraničí. Během války pomáhal v odboji, po válce plný nadšení vstoupil do KSČ. Stejně jako jeho otec pracoval u finanční stráže, poté byl přeřazen k nově vznikající Pohraniční stráži. Jenže kvůli svému maloburžuaznímu původu je tu spíše terčem ústrků a na nějaký kariérní postup může zapomenout. Když mu proto převaděč Kurze navrhl dobře placenou spolupráci, souhlasil. Předával mu informace o hlídkách pohraničníků, jenže jednou Kurze štěstí opustilo a během přechodu byl zastřelen. Teď Alois už několik měsíců převádí přes hranice sám – ve spojení s kurýrkou Noemi Pěntlovou a agenty z americké špionáže.

Hedwige Wald (45)

Sudetská Němka a majitelka dřevozpracujícího závodu v pohraničí, žena ryze pragmatická a exaktní. Se svým manželem, evangelickým knězem Güntherem Waldem už od války nežije. Rozešli se i kvůli tomu, že Günther tajně vydával Židům ze smíšených manželství falešné křestní listy, což Hedwige považovala za zásadní ohrožení bezpečí rodiny. Paradoxně i kvůli Güntherově činnosti však Hedwige hned po válce neodsunuli. A i když o rodinný podnik přišla, nadále v něm zůstává jako důležitý odborník. Situace se však může kdykoli obrátit. A když jí Günther, který na nátlak komunistického režimu odešel na Západ, vzkázal, zda za ním nechce odejít, souhlasila. Má kopie svých technických patentů a dost peněz na to, aby v Německu začala nový život.

Adele Wald (22)

Sudetská Němka, dcera Hedwige a Günthera Waldových. Rozuměla si vždy spíše se svým otcem, evangelickým knězem a stejně jako on odsuzovala zločiny Třetí říše. Už na gymnáziu se proto zapojila do protinacistického odboje v komunistické buňce Rudé Klatovy a konec války slavila – až do chvíle, kdy ji znásilnili příslušníci Revolučních gard. Adele vystudovala zdravotní školu a pracuje jako zdravotní sestra v Sudetech. Jejího otce ale komunistický režim donutil k emigraci, a když jí před pár týdny z Německa napsal, že umírá a přeje si jen to, aby za ním Adele odjela, svolila. Chce otce vidět, neví ale, zda dokáže opustit svého českého přítele.

Hubert Šmejkal (38)

Za protektorátu se nijak neangažoval, ostatně měl tehdy dvě malé děti. Až v posledních týdnech války vstoupil do odboje, a když se účtovalo s kolaboranty a sudeťáky, byl jedním z těch nejaktivnějších. Za své zásluhy dostal jeden ze statků po odsunutých Němcích. Šmejkal zná dobře pohraniční lesy a protože peněz není nikdy dost, začal ve spolupráci s mlynářem Haarem převádět přes hranice skupiny uprchlíků. Jenže Státní bezpečnost už možná něco tuší. Tento přechod bude proto Šmejkalův poslední – do Československa už se nevrátí.

aaa